Původ slova „koleda“ je velmi nejasný - jeden z mnoha zdrojů tvrdí, že má pravděpodobně kořeny v latinském slově Calendae (kalendy), označujícího první lednové dny, kdy se slavil slunovrat. Tímto slovem se označoval i každý první den v měsíci, kdy pohanští kněží obcházeli s modlami po domech a křesťanští kněží se křtem a požehnáním, za které dostávali dary.
Jiné pojetí nahlíží na koledu jako na zpěv vánoční. Ve středověku je šířili po celé Evropě potulní umělci, často účinkující v oblíbených vánočních hrách. Koledy zpívali směsicí latiny a národního jazyka. Hudba s vánoční tématikou se však vyvíjela od dávných dob a procházela různými fázemi - latinské zpěvy, vícehlasé písně, nástrojová hudba, pastorální mše, obchůzky s jesličkami. V Čechách je původ koledování a koled doložen již z předhusitských dob.
Velkou obnovu prožily vánoční koledy v 18.století. Zpěv vánočních koled doprovázela harfa, housle, klarinet, flétna. Námětem vánočních koled bylo především narození Ježíše Krista a cesta do Betléma. Mezi nejoblíbenější vánoční koledy patří bezesporu Narodil se Kristus Pán, Chtíc aby spal, Dej Bůh štěstí, Jak jsi krásné neviňátko atd. Koleda „Narodil se Kristus Pán“ vznikla z latinské duchovní písně „Ave hierarchie coelestis“ (Buď pozdraveno, kněžstvo nebeské). Velmi známá a rozšířená je také německy zpívaná koleda „Tichá noc“ (Stille Nacht). Zkomponoval ji Rakušan Franz Xaver Gruber, slova složil farář z Oberndorfu Josef Mohr). Tato píseň zazněla poprvé o Vánocích roku 1818.
Koledování
Koledování je staročeský zvyk, kdy koledníci hromadně obcházeli domy, přičemž v každém domě opakovali písně a sbírali dárky. Hlavní dobou koledování je období mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů, tedy mezi 24. prosincem a 6. lednem. Nejčastěji se chodilo koledovat na Štědrý den, svátek Štěpána a na Nový rok. Dalším koledním obdobím byly velikonoční svátky. Obě tyto doby souvisí s původním posláním koled, pozdravit každý dům na počátku nového roku - ať již kalendářního, tak hospodářského - při zahájení zemědělských prací.
Koledami koledníci přáli pro nastávající úsek života zdar a tato přání úspěchu v hospodářství i v osobním životě (lásku a zdraví) měla hlubší význam než pozdější novoroční blahopřání. Koledníci proto byli mile vítaní hosté a jejich koledy byly dobrou věštbou a měly proto veselejší ráz. Koledníci často koledovali přestrojeni za maškary a koledování mělo tak rozpustilejší ráz.
Středověká církev vytýkala koledníkům přílišnou nevázanost, a byla i proti přestrojování mužů a žen navzájem a maskování za zvířata. Církev tedy nakonec zakázala lidové kolední obchůzky a začala zavádět kolední obchůzky kněží. Tímto chtěla nahradit staré koledování, a tak byly lidové koledy ve 14. století vystřídány církevními vánočními písněmi o Kristově narození nejdříve v latině, později v národním jazyce.
Dále se můžete dočíst:
